Zelinářův banán

Když jsem vešla do toho krámku, byl tam sám. Chodila jsem často do toho maličkého zelinářství, ve kterém kraloval ten parádní chlap. Měl snad kolem dvou metrů a mne hrozně přitahoval jakousi nesmělostí a smutkem. I když byl o hodně starší, toužila jsem už pár týdnů, aby mi řekl o rande, ale on nic.
Bylo před polednem, venku parádní léto a já na sobě měla kratičkou minisukni a takové to tričko jenom pod kozy, aby se neřeklo, že člověk chodí nahý.
Obcházela jsem kolem stojanů se zeleninou a předváděla se mu zezadu jak to šlo.
Občas jsem po něm mrkla okem a všimla si, že mne sleduje.
"Můžu si vzít jeden banán ?" zeptala jsem se ho.
"Samozřejmě, jsou za pětadvacet." řekl a najednou dodal:
" ...ale vzadu mám už trochu hnědé, lacinější... "
Při pomyšlení, jaký banán by mi vzadu ukázal, mi začalo být horko mezi stehny.
Dala jsem banán na váhu.
"Tenhle je akorát, ale ukázat mi je můžete... " řekla jsem s přivřenými víčky a zatímco psal na papír cenu, rozloupla jsem banánovou slupku a slastně jej vzala mezi rty.
Jedla jsem tu sladkou pochoutku tak, jako bych kouřila to nejlepší péro na světě.
Zabral, a já viděla, jak se mu při psaní třesou ruce.
"To ale zamknu, stejně už mám mít přestávku... " řekl jako mimoděk.
Přešel před pult, otočil klíčem a potom mne vzal za předloktí.
Vedl mne malými dveřmi do příručního skladu, přecpaného přepravkami a pytli se zeleninou.
"Jsou támhle nahoře... vemte si... " řekl a ukázal přes pytle kamsi dozadu.
Natáhla jsem se ke krabici. Snad ani ne pro banán, spíš pro to, abych ho ještě víc rozpumpovala.
Ale ani jsem nemusela.
Cítila jsem jak mi jeho ruka pevně svírá stehno těsně u zadečku a jak mne tlačí na pytle.
"Ne, to ne... " dělala jsem divadýlko, ale doufala, že nepřestane.
Zatímco levou rukou rozepínal poklopec, jeho pravačka mne stále držela za zadek pod sebou.
Jen na chvilku povolil, to když mi prsty zajel pod lem elastických kalhotek a pronikl mezi horké závojíčky.