Začala mne volat, chtěla abych si jí vzal, ale já nemohl.

Měsíce odříkání a nervy v práci zřejmě způsobili že - nic.

Ale naštěstí už byla ve vrcholu a po několikerám prudkém přiražení mi její šťáva tekla proudem do ruky a na prostěradlo.

Pomalu jsem ji dojížděl a ona se zklidňovala.

"Proč nechceš jít ke mně ?" ptala se a já v zoufalství zaryl hlavu do polštáře, rozbrečel se jako malý kluk a odpověděl:

"Nejde to, nemůžu. Snad už ani nebudu... " nešlo to ze mne ven.

Byl jsem psychicky na dně. V tu chvíli jsem doopravdy věřil, že si už nikdy nezašoustám.

"Neblázni, na tom nic není, to se všechno spraví, to jsou nervy... " chlácholila mne a začala hladit po zádech.

"Nespraví, já tomu nevěřím. Už to nikdy nebude, jak to bylo... " nenechal jsem si svou neschopnost vymluvit.

"Možná, že to potrvá třeba měsíc, dva, ale spraví se to, uvidíš, že tě z toho dostanu." uzavřela ten hovor.